Planeta Země - Světové dědictví UNESCO

AFG.01                                                                            N34°23'47.6'' E64°30'57,8''

Minaret Džam

Jako osamělý strážce, stojí minaret Džam již přes 800 let v hlubokém úzkém údolí obklopen prstencem vysokých holých hor v nadmořské výšce 1 900 m, na soutoku dvou dravých říček Hari a Džam v provincii Ghór ve středním Afghánistánu. Vrcholky okolních hor dosahují výšky až 2 400 m.

Dlouhá staletí o něm kromě pastevců nikdo nevěděl. Až v roce 1886 jej znovuobjevil Sir Thomas Holdich. Potom byl náhodou v 30 letech minulého století znovu objeven neznámým pilotem. Ten po návratu do Kábulu uvedl přesné souřadnice. Avšak první expedice se k němu vypravila až 18. srpna 1957. Vedli jiAhmed Ali Kohzad, prezident Afghánské historické společnosti, a francouzský archeolog André Maricq.

Půvabný 65 m vysoký minaret je jedním z nejstarších a nejúchvatnějších příkladů islámské architektury ve střední Asii. Z dochovaných historických staveb je to druhá nejvyšší stavba na světě. Jeho elegantní cihlovou věž zdobí jemné geometrické a květinové vzory vyskládanými z cihel.

Také konstrukce a tvar je originální. U paty je osmiúhelníková základna. Spodní třetina je osmistěn, zbylé dvě třetiny tvoří kulatá zeď. Nahoře je balkon chráněný kopulí, kterou podpírá šestice štíhlých sloupků.

Dekorace v horní části minaretu sestává z pásku modrých a tyrkysových kachlů. Je na nich dochovaný nápis kufrickým písmem vysázený z modrých kachlů, který říká, že minaret byl dokončen roku 1194 pro sultána Ghiyatha ad-Din Muhammada.

Tento sultán žil 1163 až 1203. Byl to příslušník ghorské dynastie vládnoucí oblasti od r. 1146 do 1204, která si dokonce podmanila Dillí.

Kufrické písmo vzniklo v Kufě (dnes území Iráku). Vytvořil jej čtvrtý chalíf, bratranec Proroka. Patří k nejstarším formám islámského písma. Pozná se podle hranatých znaků bez diakritických znamének.

Dvojité spirálové schodiště uvnitř minaretu se vine vzhůru až k balkonu zastřešenému kopulí. Původní vchod leží necelé 4 m pod současným povrchem, pohřbený v nánosech zeminy.

Unikátním prvkem jsou cihelné ornamenty vyskládané po celém povrchu minaretu. Stavba je ukázkou kultury regionu za vlády mocné dynastie Ghurů, která oblast ovládala mezi 12. a 13. stoletím. Originální konstrukce a výzdoba minaretu hrála významnou roli ve vývoji umění a architektury na indickém subkontinentu i ve vzdálenějších oblastech. Qutb Minar, nejvyšší minaret na světě postavený v r. 1186 v indickém městě Dillí, je "potomkem" minaretu v Jamu, jeho kopií, co se týče architektury a dekorací.

Nicméně tímto končí výčet známých faktů a zůstává jedna velká hádanka, jedna z mnoha, jež souvisí s tajemnou a těžce zkoušenou afghánskou minulostí.

Původ minaretu zůstává zahalený tajemstvím. Kým byl postaven a proč vůbec vznikl?

Je opravdu těžké nalézt důvody, proč stavět takovou obrovskou stavbu v zapadlém horském údolí. Minaret není odnikud vidět a ani z něj není nikam vidět!

Byl snad minaret v Jamu součástí mešity, po níž dnes nezůstalo ani stopy? Nebo se jednalo o vítěznou věž vztyčenou na počest Ghorů? Nebo bylo údolí sídlem Firuzkohu, legendárního hlavního města sultanátu, které srovnali se zemí mongolové vedeni Čingischánem?

Odpovědi na některé z těchto otázek se možná ukrývají v troskách pevnosti, budovy, jež mohla být svého času palácem, a v části opevnění na severním břehu Jam-rud. Navíc v r. 1960 nalezl italský archeolog Andra Bruno poblíž minaretu stopy po starověkém bazaru a historické tabulky – dnes jsou v muzeu v Kábulu – které naznačují, že na tomto místě kdysi stával židovský hřbitov.

V roce 1974 pověřilo UNESCO Anderu Bruna, aby zabezpečil stabilitu stavby, již ohrožoval tok řeky Ham-rud. Silný proud způsobil podemletí břehu a posléze naklonění věže. O čtyři roky později se začalo pracovat. Násep byl zpevněn kovem a velkými balvany, započalo se se statickým zajištěním věže. Pak všechno přerušila válka.

Z tohoto důvodu zahrnulo UNESCO minaret v Jamu na Seznam Světového dědictví a zároveň na červenou listinu ohrožených památek. Když se Brunovi po několika letech podařilo do údolí vrátit, shledal, že stav minaretu se rapidně zhoršil. Některé ze zdobených kachlů zmizely – ukradli je zloději obchodující se starožitnostmi.

Od roku 2002 je minaret součástí Seznamu světového dědictví UNESCO a stal se tak první afghánskou památkou zapsanou na tomto seznamu.

V posledních letech se zlepšila opatření na ochranu minaretu, ale mezinárodní pozornost zároveň zhoršila jeho situaci, protože černí obchodníci vycítili potenciální hodnotu odlehlé a dosud neodkryté lokality. Dodnes se dochoval pouze zlomek z původních nádherných tyrkysových kachlů, které kdysi zdobily exteriér.

Cesta

Z íránsko afghánské hranice, z hraničního přechodu Dogharoun na Íránské straně a Islam Qala na afghánské straně, je to do města Herat, dá se říci, jen skok. Jedete celkem nudnou krajinou po asfaltové silnici. Z Heratu po N Circle HW si prvních deset minut jízdy vychutnejte, je to totiž na dlouhou dobu poslední asfalt, který máte pod koly svého auta. Po těchto deseti minutách odbočíte z hlavní silnice doprava na prašnou, kamenitou cestu A77 která vede až do Kábulu. V širokém pouštním údolí jsou vesnice s hliněnými domy s kopulovitými střechami, stejnými jako v dobách středověkých cestovatelů. Míjíte jen ženy v blankytně modrých burkách, děti a staříky na oslech. Rezavějící sovětský tank. Nový afghánský tank. Opuštěné a rozbořené domy, pozůstatky z válek. Takové domy rozhodně neprozkoumávejte, i když je to lákavé. Bývají často zaminovány. O několik hodin dále na východ se charakter vesnic změní. Z obou stran se postupně začínají přibližovat pouštní hory.

Bazaary jednotlivých vesnic, kterými projíždíte, mají vždy jednu nebo dvě velmi prosté čajovny a 5-20 obchůdků. Čajovna (čajchána) je větší hliněná stavba s verandou pokrytou koberci nebo látkami. Na nich posedávají drsně vypadající muži a popíjejí černý nebo zelený čaj. K zakousnutí dostanete čerstvě upečený chleba a někdy i kebab. Určitě v nějaké zastavte. V noci verandy a případně i místnost uvnitř slouží jako levné "hotely".

Obchody ve zdejších bazaarech jsou v hliněných "domech" rozměrů 2x3x3m a bez oken. Ze zboží, které byste mohli využít, jsou všude na centrální cestě běžné postarší keksy, džusy íránské nebo saúdské výroby a cigarety (krabička za 5 Kč). Také mýdlo a občas i toaletní papír (radši ale mějte zásobu). V jednom takovém obchodě jsem si koupil šampón, na němž jsem později našel nápis "made in West Germany" – byl tedy nejméně 15 let starý! Pochopitelně jsem ho raději nepoužil, abych neoplešatěl. Ovoce a zelenina nejsou příliš k dostání. Poměrně často jsou vidět v bazaarech Ghoru malé lékárny, vždy jasně označené.

Asi po čtyřech hodinách jízdy je větší vesnice Obey. V ní jsou minerální prameny a končí zde a začínají některé minibusy. Čajchány poskytují nocleh. Tady už se jede opravdovým údolím, dole je vidět řeku Harirud a díky její vodě i trochu zeleně kolem vesnic. Za Obey se povrch cesty hodně zhoršuje. Práší se pořád stejně.

O dvě hodiny dál je další větší bazaar Chesht-e Sharif (cca 1500 m). Před ním na kopci je nová, na místní poměry zcela monstrózní budova z betonu – údajně to má být hotel. Nepochopili jsme pro koho a zdál se zavřený. Zřejmě pro projíždějící vládní úředníky, kteří tudy ale neprojíždí. V bazaaru vpravo na konci je Eqbal Hotel and Restaurant, což je jen o trochu větší čajchána. Lidé v Chesht-e Sharif (a na celém úseku cesty z Heratu až do Lalu) nejsou obzvláště příjemní a přátelští. Z deseti pozdravených mi odpověděl tak jeden. Nejsou ale ani nepřátelští, spíše zakřiknutí a nedůvěřiví.

Vlevo od bazaaru je malá hezká modrá mešitka. To je docela výjimka, protože jinak ve vesnicích mešity nejsou moc vidět. Lidé se modlí v jednoduchých modlitebnách nebo na zemi v obchodech, na chodnících a ve svých domech. Před vjezdem do bazaaru je pozůstatek další historické stavby, zničené bombardováním Sovětskými vojsky. Až do nebe volá nesmyslnost ruské okupace Afghánistánu. Proč musela světová velmoc dobývat a bombardovat zoufale bídnou pustinu jako je Chesht-e Sharif? Naproti je nemocnice provozovaná humanitární organizaci World Vision, jedinou nadací, která v oblasti působí.

Ve vesnici není elektřina a vzduch neznečištují žádné průmyslové zplodiny. V noci tady byla taková hvězdná obloha, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Tak blízko a tolik hvězd. Jakoby člověk byl na úplně jiné planetě.

Za Chesht-e Sharif je Murgab, vesnice kde klanové spory v posledních letech občas končily přestřelkou. Nesnažte se je usmiřovat.

Tady někde už určitě uvidíte první stany kočovného kmene Aymaků. Budou vás provázet až do Lalu a někdy jsou jejich obydlí častější než normální vesnice. Zatímco muži pasou přes den stáda ovcí, koz, velbloudů, oslů a koní, ženy se starají o stany. Jejich stěny jsou z rákosu a střechy pokryté hnědými látkami a kůžemi. Většinou je kolem 10-20 stanů pohromadě, poblíž řeky nebo jiného zdroje vody. Vaří se na ohních venku. Ženy nenosí burky, ale červené, zelené, růžové, modré nebo jinak pestrobarevné šaty a šátek přes hlavu. Provincie Herat a Ghor jsou sice údajně převážně odminovány, ale přesto musí být tito lidé, pohybující se neustále z místa na místo, častými oběťmi pozemních min. Hory nad údolím jsou pusté a bez života, většinou však ne moc dramatické. Většina zeleně je kolem řeky a tam, kde se zboku připojuje nějaké větší údolí. To je případ dalšího většího bazaaru, kterým je Darra Takh, asi 2½ hodiny jízdy od Chesht-e Sharif.

Pole, která míjíte, jsou zřejmě obdělávaná velmi zastaralým způsobem. Polovinu vegetace na nich tvoří plevel a nízké obilí roste velmi řídce. Většinu úrody určitě sežerou syslíci, kteří jsou tady velmi přemnoženi. Tahle vypasená zvířátka je podél polí vidět doslova na každém metru a občas se adrenalinově vrhají pod kola aut. Během mé cesty Afghánistánem to bylo to nejbrutálnější, co jsem viděl. V noci je vidět sovy a ve dne hady, kteří se jimi živí.

Údolí je stále krásnější a užší, a protože podél řeky je cesta sjízdná už jen pro motorky, musí auta odbočit doprava do kopců. Tam se dojede, po pěti hodinách jízdy z Chesht-e Sharif, do vesnice Garmao. Malý bazaar sestává z jedné přátelské čajchány a pár obchůdků. Garmao, jako všechna místa odtud na západ, je obydleno převážně Tádžiky. Tu a tam se už objeví první Hazara.

Tady se musí odbočit doleva, chcete-li navštívit Menar-e Jam (a to chcete!). Minaret v Jamu je v údolí u řeky Harirud, kterou jste před hodinou opustili. Teď se zpátky k ní musíte dostat přes průsmyk Rá Charáb (kolem 2300m) a dolů zajímavými vesnicemi, poli a sady po cestě, která je sjízdná jen pro nejzkušenější řidiče dobrých džípů. Nevěřil bych, že se tudy dá projet čímkoliv se čtyřmi koly. Občas se jede říčkou Jam, někdy proto, že je to nejlepší cesta a jindy proto, že údolí je tak úzké, že cesta by se sem už nevešla. Je to moc hezkých 15km a hodina a půl jízdy. Projedete vesnicí Jam a zhruba po pěti kilometrech jste u cíle. Na konci, v místě, kde se říčka Jam vlévá do modrého prudkého Harirudu a kde skalnaté údolí je dost úzké, stojí jedna z nejvyšších islámských staveb světa – 65m vysoký minaret v Jamu.

Hlídač za vámi přiběhne s oficiálním papírem, podle něhož se platí vstupné 20 USD, za foto 5 USD, video 10 USD a auto 10 USD. Vybírání je laxní, vlastně jim stačí, když jim dáte aspoň něco. Za pár dolarů také odemknou dveře a můžete vylézt minaretem až úplně nahoru. Vzhledem k tomu, že je už věkem trochu nakloněný, je to trošku adrenalinový zážitek. Na okolních svazích jsou vidět pozůstatky strážních věží a opevnění. Kousek od minaretu je nízká stavba hotýlku postaveného pod patronací UNESCO, jehož oficiální ceny jsou 30 USD/pokoj, 10 USD/oběd a večeři, 5 USD/snídani. Levněji můžete přespat v čajovně v Garmao.

Místní doprava z Garmao k minaretu neexistuje. Můžete si zkusit najmout auto, motorku nebo koně. Pěšky úsek Garmao - Menar-e Jam a zpět zabere většinu dne. Od minaretu není kam pokračovat a musíte se vrátit zpět do Garmao.