Planeta Země

Jak to vlastně začalo

Jsou lidé které něco nutí, aby se toulali z místa na místo. Co je nenechá, aby zůstali spokojeně na jednom místě. Potřebují poznávat nové kraje. A nové lidi. Jejich zvyky, radosti i starosti.

Toto je Jakub. Výška 205 cm, váha přes 100 kg, zvláštní znamení - toulavé boty. Jednou vyslovil své přání, projet všechny státy světa, a to pokud možno jedním autem. Ale aby to nebylo jen samoúčelné cestování, rozhodl se navštívit všechna místa zapsaná na Seznam světového dědictví UNSCO. No, a při tom si ještě občas odskočit na další zajímavá místa na zemi. Myslíte, že to zvládnou? Myslím, Jakub i auto. Uvidíme. Ale pojďme na začátek.

Nejprve Jakub dostal jako dárek houkačku s výkonem, který bere dech. Záhy potom si nechal poslat přímo z výroby naviják na auto. V tom okamžiku jsem začal tušit, že to bude zajímavé. Pořizovat auto od houkačky a navijáku jsem ještě neviděl.

Jeho další kroky byly velmi odpovědné, a to bylo moc podezřelé. Stanovil kritéria pro výběr vozu a vyzkoušel různé značky terénních aut. Žádné však nevydrželo jeho testování.

Ostatně podívejte se na jeho styl testů.

Už měl houkačku a naviják a chybělo mu jen auto. Nejprve si je všechny prohlédl, a potom z té řady zaparkovaných aut vybral tuto krásku. Stála, jak sám Jakub říká, moc peněz. Bylo to celých 500 USD. Následovala podle Jakubových slov oprava. I ta podle něho stála moc peněz. Bylo to 1000 USD. Celkem tedy 1500 USD. To už je prý částka na pořádné auto.

Proto hned jak bylo auto schopné jízdy, tak s ním přijel domů. Celkem asi 8.500 km. To víte, musel si odskočit na Karakoram Hihway. Nikdo nechápal, že auto vydrželo tuto cestu domů, zvláště když po cestě natankoval místo nafty benzín.

To víte, ono se to snadno splete u takovéto čerpací stanice.

Ale jen vypustil nádrž a natankoval správný obsah a bez nějakého čištění pokračoval v cestě.

V domácím provoze se jeho auto opravdu vyjímalo. Auto trochu umyl a vyčistil. A následovalo seznámení jeho malé dcery s novou hračkou.

Hned jak Tea uviděla toto auto, tak si ho nejprve celé prohlédla, a potom to přišlo. Slečna Tea objevila Toyotu. Schválila také provedení motoru, (a světel). A zvláště ocenila prolézačky na kapotě. Také to, jak udělal tatínek rezervní kolo. Našla si své vlastní místo v autě, což bylo dobré. Nicméně Tea zjistila, že tatínkové mohou být dobří v budování, ale ne vždy v čistotě... ...a... že auta jsou opravdu dost těžká. Poté jak skončila, uvelebila se na sedadle a dala tak Jakubovi najevo, že po něm zdědila jeho toulavé boty. Jakub slyšel příběhy lidí, kteří říkali: "Až budu v důchodě, splním si svůj sen a budu cestovat". Z nějakého důvodu se jim tento sen nikdy nepodařilo splnit. To u své malé dcery za žádnou cenu nechtěl. Tak se rozhodl, ukázat svět své malé dceři dříve, než doroste do toho důchodu. Nic je doma nedrželo, tak proč nevyrazit na cestu hned teď?

Tady slečna Tea zjistila, že nějak zdědila toulavé boty. Od tohoto okamžiku je pro ni houkání vlaku nebo hluboké dunivé houkání vyjíždějící lodě jeden z nejsvůdnějších a nejlákavějších zvuků. Pokud ji něco opravdu svádí a láká, pak je to hlavně okamžik, kdy vyrazí na cestu. Slečna Tea není velký cestovatel. Spíše je zvídavým člověkem, kterého zajímá, jak žijí lidé ve vedlejší vesnici, jak to tam vypadá, jaké to je pod zasněženými vrcholy vzdálených hor, nebo za hlubokými oceány. Cestování je pro ni obrovské naplnění touhy po poznání. Díky cestování pochopila, že lidé jsou všude stejní. A vůbec se nemusí někoho bát jenom proto, že trochu jinak vypadá.

I když si nemyslím, že dojedou daleko, ale pro jistotu kdyby přece jen auto i Jakub vydrželi, tak dostali Jakub a Tea jako dárek na cesty kompas. Ale to není jen ukazatel směru. Je to přání, aby našli vždy správnou cestu a připomínka, aby se vždy ve zdraví vrátili domů.

Dospělí často říkají dětem, až vyrosteš tak budeš moci dělat to, či ono. Protože je slečna Tea po rodičích veliká holka, dělala již od malička vše.

Žijte naplno své sny,

a šťastnou cestu životem.

Ať uděláte cokoli, nedávejte této slečně Red Bull!!! Ona už má křídla od narození.

Podezírám Jakuba, že když se Tea narodila, tak ji nechal kapku RedBullu olíznout.

Jak vlastně slečna Tea začala cestovat

O Jakubovi. Otcové jsou ti nejobyčejnější muži, které láska změnila na neobyčejné něžné blázny, naučila je vyprávět pohádky, prožívat příběhy, zpívat písně a těšit se ze života ještě víc.

Když začala Tea více poznávat svět, rozdělila si ho podle svého. Na jednu hromádku dávala majáky, na jinou vodopády, jeskyně a tak dál. Všechno dostalo vlastní šuplík. a tím byl svět přehlednější. Je pravda že jsem to její podívání na svět od ní převzal a právě z něj pak vznikly naše filmové soubory. Ale to už trochu předbíháme.

Poprvé vyjela slečna Tea do světa když ještě neuměla chodit. Ani mluvit. Jakub ji vzal sebou na cestu přes celé Německo. Zjistil tehdy jednu zvláštní věc: Když dorazíte na benzinku jako osamělý táta s miminkem, celý svět se vám najednou otevře. Lidé se usmívají, ochotně pomáhají a všechno je jednodušší. Od té chvíle jezdili po světě spolu. Protože se Jakub rozhodl, že ukáže své dceři svět dříve než zestárne, vyrážejí na cesty velmi často, a daleko. Tak poznává Tea naši Zemi opravdu poctivě.

Jak poznala, že ne všude žije stejná havěť 

Jednou se vrátila Tea z Afriky a ve školce začala bušit svými botami o zem. Paní učitelka se ji ptala: "Co to děláš?" A Tea odpovídá: "Kontroluju, jestli v botě není škorpion." Vychovatelka s úsměvem říká: "Tady žádní škorpioni nežijí."

Po tomto přišla Tea za Jakubem a zeptala se: "Táto, jak to, že někde škorpioni jsou, a jinde ne?" Jakub ji vzal do ZOO a tam ji ukázal, že svět je rozdělený – podle podnebí, vlhkosti, tepla, že každému tvoru vyhovuje něco jiného. A Tea pochopila: ne všechno se vejde na jedno místo a Země je taková mozaika.

Jak pochopila čas

 Jednou letěla Tea do Číny, potom se jela do Francie podívat na majáky. Ve školce se paní učitelka ptala jak je daleko Čína nebo Francie. Tea jí odpověděla: "Čína, to je kousek. Tam jsme byli už hned ráno, a Francie, ta je daleko. Tam jsem jeli dva dny". To je sice pravda, ale to, že se v letadle vyspala, letěla deset hodin a v Číně je ráno o osm hodin dříve než u nás doma, to ji nějak uniklo. A do Francie jela autem a Jakub dělal přestávky, aby se Tea pohodlně vyspinkala, to ji také trošku uniklo a navíc ještě i to, že na ostrově Ouessant vychází slunce o víc jak hodinu dříve. Slečna Tea o tom přemýšlela, potom přišla za Jakubem a řekla: Táto, jak je to s časem?" Jakub vzal globus, postavil ho před lampu a řekl, ta lampa je jako sluníčko. Když svítí na jednu stranu, tak na té druhé straně je noc. Po necelé hodině už chápala i to, že se země otáčí, a že paní učitelka ve školce má vlastně pravdu.

Jak poznala ze jsou lidé různí, a přitom jsou stejní. Jednou, když Tea v Africe poprvé uviděla černochy, utíkala za Jakubem a řekla mu" "Táto, já se těch Američanů bojím". Jakub se zeptal: "Proč si myslíš, že to jsou Američané?" "No protože jsou jinačí než já". A Jakub začal: "Lidé na zemi jsou různí, černí, bílí, žlutí, malí, velcí, blonďatí nebo zrzaví. Ale to neznamená, že to jsou Američané, Rusové, nebo třeba Francouzi. I když vypadají jinak, tak ve skutečnosti jsou stejní jako ty. A tak se jich nemusíš bát." Když později viděla děsivé potetované Maorské válečníky předvádět tanec Haka, tak se ji to moc líbilo, a když se s ní zdravili tradičním pozdravem přitisknutí nosu na nos a Jakub ji vysvětlil že to tak dělají proto, že si tím vymění vzájemně dech a důvěru, tak si ty divoké, děsivé a přitom milé válečníky zamilovala a vždy se s nimi chtěla pozdravit tradičním pozdravem.

Dětský přístup. Slečna Tea se už jako zvídavé dítě narodila. Každý den je pro ni novým dobrodružstvím. Má v sobě touhu neustále objevovat. Má však také svůj dětský přístup k životu, který znamená dělat věci, které vás baví, těšit se na ně, nevnímat je jako povinnost. Ponechat si otevřený přístup k situacím. Překvapovat sám sebe nezvyklými reakcemi. "Jupí, ve tři hodiny budeme dělat něco, co nás nebaví, budeme si tam možná moci i hrát! Honem musím vyrazit, ať to stihnu. Tea probouzí v Jakubovi to, co v sobě měl jako dítě.

Jak poznala, že svět je opravdu velký. Při jednom letu do daleka, seděla Tea jako vždy u okýnka s nosíkem přitisknutým na sklo. jeden starší pán se usmíval a Jakubovi potom řekl, ona cestuje poprvé že? Když se dívá z okna dolů, ale ono ji to časem přejde. Nepřešlo. Pokaždé když jede v autobuse, vlakem, nebo letadlem, tak musí sedět u okna a prohlížet si ten úžasný svět. Třeba z toho letadla je Země tak malá a vzdálená, přitom je tak velká a rozmanitá. To musí Tea pokaždé sledovat. Fascinace rozdílností a odlišností, ale zároveň i podobností přivedla Teu k touze poznávat svět, tradice lidí a jejich zvyků na něm.

Pokud člověk žije na jednom místě, stěží dokáže pochopit tradice a fungování vzdálených společností.

Závěrem

Kolik zemí již slečna Tea procestovala? Tea neví, kolik jich vlastně procestovala a je jí to jedno, protože třeba v Číně byla již více jak 50x, přesto ji ještě nezná. Čína je totiž tak obrovská a pestrá země, že na její procestování a poznání možná nebude stačit ani jeden celý život. Nebo taková Indonésie, která má skoro 18.000 ostrovů, z nichž je 6.000 zcela neobydlených. Může snad po návštěvě několika Indonéských ostrovů říci, že ji procestovala?

Může slečna Tea poradit těm, kteří se bojí, nebo váhají vydat se někam na vlastní pěst? Ráda by, ale spíše ne, protože ona osobně nikdy s žádným takovým strachem nebojovala. Svým cestovatelským životem může jen inspirovat.

Každý by se měl vydat na dlouhou cestu, protože teprve tehdy až se z ní vrátí, tak poprvé opravdu porozumí, co je to domov. Je rozdíl mezí vrátit se, nebo nikdy neodejít.